U mě dobrý

Pcháááááááááááááááááááááááprrrrrrrrrssssssssk!

Klid, nebojte, kocouřice a kocouřové, nenadskakujte. To není na vás. To je na dvounožkyni!!

Zase začíná být nějaká oprsklá. Jak viděla, že jdu drásat zápisek, tak hned, že mám psát hezky, nemám provokovat a tak. Jááá? Já provokovat? No to vůbec, jak bych mohla, zrovna já, že jo?

Semizdá, že je zas na čase, abych vzala její výchovu do pacek. A to už jsem si je mnula – packy – radostí, jak se pěkně moje dvouleté výchovné působení osvědčilo a převýchova dvounožkyně k obrazu mému se zdařila dokonale. Vše tomu nasvědčovalo v okamžiku, kdy se moji Blbískové spokojeně hemžili u mého břicha, s pištivým nadšením mne využívali jako mléčný automat a vůbec celkově nám v naší rodinné cestovní tašce, t.č. mého a Blbísků hlavního sídla, bylo blaze. Blaze bylo i dvounožkyni, která s nadšením a neprodleně plnila moje přání, příkazy a potřeby. Souznění bylo zcela dokonalé a já si opravdu mnula tlapky nadšením, jak výborné výsledky moje dvouleté výchovné úsilí má.

Hlavní rodinné sídlo se nacházelo v klidném, teplém koutu obývacího území. Klid nastal i proto, že dvounožkyně zbývající tři členy smečky dočasně vyhostila s odůvodněním, že nemíní riskovat, aby se omylem některý z nich trošku křivě podíval na Blbísky a došlo k jeho zákusu rozčilenou matkou. Učinila tak zcela správně a předvídavě. Na moje děti sssssse nekouká, ssssem řekla! A křivě už vůbec ne!

Takže – Blbísci a já spokojeně v tašce. Dvounožkyně v pozoru. Připravena plnit vše, co si budu přát. Musím ocenit, že fungovala bezchybně! Samozřejmě jsem nemínila vzdálit se od Blbísků ani na vteřinu, takže strava, vhodná pro kojící matku, mi byla servírována až pod čumák, hezky do tašky, podržet tácek, počkat, až se nafutruji, odnést tácek.... Kuřecíčko střídalo granulky, granulky střídaly Lipánek... I miska s vodou mi byla servírována až pod nos, tedy, éééé, žíznivou tlamku. Blbískové měli stravu poněkud jednotvárnou, ale nevadilo jim to a vrhali se na mne s velikou chutí.

Vrhala se i dvounožkyně... co chvíli k našemu sídlu. Náležitě rozplynutá. Asi třikrát se pokusila Blbísky po jednom vyndat, s omluvnými prohlášeními, že se musí podívat, jestli máme kluky nebo holky. Tssss! Mňaufix, co má co brát moje děti z tašky? Ode mne? Okamžitě vrátit, sem řekla! Jak vzala Blbíska do dlaně, už jsem startovala jí ho vzít. Na prohlédnutí minizadečku tak měla asi vteřinu a možná i proto nakonec došla k závěru, že máme tři kluky a holku. Smála jsem se pod fousky a věděla své....

Jinak ovšem rozplynutí dvounožkyně bylo tak výmluvné, že jsem jí dovolila aspoň Blbísky hladit a hlavně jsem vyžadovala hlasité chválení, což dvounožkyně radostně projevovala. Musim ovšem uznat, že se mi tohle trochu z pacek vymklo, protože dvounožkyně v obdivném rozplynutí trochu začla šišlat. Trochu moc. Z „bíšánek ložtomilých tečkovaných“, „šumášků kouželných“ a „ vyjstetakšladčí“ mi už pomalu naskakovaly další tečky. Doporučila jsem dvounožkyni, ať si laskavě šišlá na své a dvounožkyně mi dotčeně sdělila, že na své děti nikdy nešišlala. Menší dvounožkyně z toho vyvodily, že se asi velké dvounožkyni nezdály tak roztomilé, což jim velká dvounožkyně nevymlouvala a asi na hodinu územím vládlo uražené ticho. A pak se tichem ozvalo „ježišinky ono to tak klášně žívinká, no to je tlamiška“ a vzápětí se územím rozlehlo „Mňaufix, mám já tohle zapotřebí?? No nemám!“

Dost jiné zvuky se začly územím ozývat o čtyři dny později. Dvounožkyně došla k závěru, že nastal čas seznámit smečku s Blbísky, přesněji, zjistit, jestli se návštěva smečky u Blbísků obejde bez ztrát na životech a kožiších. Jak jsem slyšela, že se blíží, zaujala jsem v tašce výmluvně ostražitý až bojový postoj. Hroch se přiblížil na dva metry, začenichal a protože mu jeho tři mozkové buňky nesignalizovaly vůni potravy, zklamaně odešel ulehnout. Mourovatý moučník vytřeštil oči a získal výraz, který plně popíral jakoukoliv existenci inteligence. S pohledem upřeným na tašku couval a nezřetelně sděloval něco v tom smyslu, že neštěstí nechodí po horách, ale po něm, co komu udělal, že zas musí čelit katastrofě, a hlavně ať nikdo nepočítá s tím, že zase obdrží roli kořisti – vychovatele – oběti.

Nevěnovala jsem jeho žbrblání moc pozornosti, neb jsem se soustředila na chování Missyce. Plížila se územím jak Mňaupač na válečné stezce, švihala ocasem tak, že usekla tři listy vcelku odolné kytce, uši měla přiklopené k hlavě naplacato a vydávala zvuky, za které by se nemusela stydět vzrostlá kobra: „Nessssssssssssssssssssssssnáším! Zakoussssssssssssssssnu! Vynessssssu v zubech!“

Syčela tak výmluvně, že tomu rozuměla i dvounožkyně a důrazně ji upozornila, že jediný, kdo bude vynesen, bude ona, jestli nedá pokoj. Missyce, uražena, dotčena a rozčilena, hlučně oddusala, tepajíc podlahu zadními hrabáky a já se spokojeně natáhla k Blbískům, abych jim pošeptala, že tetička a strejdové jsou sice poněkud praštění, ale že se vůbec nemusí bát, protože maminka je u nich, maminka je nedá a hlavně – maminka ví, že brzy přijde čas, kdy naopak bude tetička a strejdové potřebovat chránit před nájezdy malých, statečných a moc šikovných... Bojovníčků.

Lassy, matka milující a bojující.

Foto: Okamžitě ho naval! Sem řekla! Kolikrát ti mám říkat, že se o děti prostě bojím??

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama